Co je to WESTERN?

Co je to WESTERN?

Asi nejblíže pravdě bude tvrzení, že je to životní styl. A samozřejmě také jezdecký. Z jakýchsi nejasných důvodů obyvatelstvo naší malé středoevropské zemičky dosti silně lne k historii Divokého západu a s nadšením sleduje vše, co ji aspoň vzdáleně připomíná. Ostatně: i dnešní kluci a holky si jen stěží vzpomenou na sled českých panovníků, ovšem indiánských náčelníků vám vyjmenují hned několik.

V očích veřejnosti je westernové ježdění "to, když hodíte na koně sedlo a jedete na pár dní pod širák", případně "to, kde honí na koni krávy a chytají je do lasa". V prvním případě ale mluví o takzvaných trailech - stezkách, v druhém případě o rodeu. Oboje sice navozuje slávu zašlých časů dobytčích stezek a dobývání Západu, ale termín westernové ježdění zde není na místě.

Tímto termínem se dnes v celém světě označuje sportovní odvětví, které se řídí přesně stanovenými pravidly; odvětví, v němž nejde jen o jezdecký styl, ale vůbec o odlišný způsob práce s koněm. Jestliže anglické ježdění nachází do určité míry uspokojení v tom, že kůň se člověku podrobuje, pak u westernového ježdění je na první místo postaveno partnerství člověka a koně. Ve všech disciplínách ( pochopitelně s vyjímkou soutěží na čas) je hodnoceno uvolněné a harmonické předvedení dvojice, klid, nenásilnost pobídek, snaha koně vydat ze sebe vše nikoli proto, že musí, ale protože chce.

Staří kovbojové by se asi divili, jak se moderní westernové ježdění vzdálilo tomu, co kdysi v sedle předváděli oni sami. Jistě, ideál koně reagujícího spíše na myšlenku než na pobídku zůstal nezměněn, nezměnil se ani klobouk, a také kovbojské sedlo je stejné. Ovšem zevnějšek jezdců je upravenější a oblečení a výstroj podléhají módním trendům podobně jako délka dámských sukní. Tréninkové metody jsou dnes založeny na téměř vědecké bázi, stejně jako otázky výživy, kování a podobně.

Pro účely westernového ježdění existují i speciální koně. Protože nároky na atletické schopnosti při westernu se dosti značně odlišují od nároků na např. koně parkurového, jsou v tomto sportovním odvětví koně teplokrevní a plnokrevní ve značné nevýhodě. Americká plemena Quarter, Paint a Appaloosa se v průběhu desetiletí ukázala být pro tento druh práce ideální. To ale neznamená, že majitel českého teplokrevníka, Araba či hucula si musí potěšení z westernového ježdění nechat ujít - právě naopak. Musí pouze počítat s tím, že na vyšších či dokonce mezinárodních soutěžích budou jeho šance v konkurenci zástupců už zmíněných amerických plemen takřka nulové. Ale koneckonců: vždy se může najít nějaká vyjímka, potvrzující pravidlo...

Westernové ježdění má původ ve využití koně jako pomocníka při práci s dobytkem. Ve zlaté éře kovbojů, kdy byl kůň jejich hlavní pracovní nástroj a pomocník, se formovaly požadavky na ideálního kovbojského koně. Musel být odolný a vytrvalý, aby zvládnul celodenní práci pod sedlem. Musel mít pohodlné chody, aby na něm nebylo jeho jezdci zatěžko vydržet celý den. Musel mít dobrou klidnou povahu, být ovladatelný, ale také inteligentní a samostatný, když to situace vyžadovala. Musel se jistě pohybovat v terénu a nelekat se ani v nebezpečně vyhlížejících situacích. Žádaný byl cit pro krávu, tedy schopnost samostatně pracovat s určeným kusem dobytka, což značně ulehčovalo honákům práci. Musel být silný a mít dobrou stabilitu, aby dokázal udržet krávu chycenou do lasa, které bylo připevněno k jeho sedlu. Musel být rychlý a umět okamžitě měnit směr. A jistě si umíte představit, jak si jezdec cenil koně, který ho při prudkém zastavení nevymrštil ze sedla, ale naopak podsadil zadní nohy pod sebe a lehce sklouzl, aby v zápětí dokázal vystartovat požadovaným směrem, byť by to znamenalo nacválat na opačnou stranu.

Není divu, že se tyto vlastnosti koní začaly prověřovat v soutěžích. Všechny současné westernové disciplíny jsou od těchto požadavků na pracovního kovbojského koně odvozeny. Také úbor, ve kterém se ve westernových disciplínách soutěží, i výstroj koně přetrvaly: Člověk má při soutěži mít na sobě dobře padnoucí, čistý westernový oděv, k tomu patří i westernový klobouk, boty, košile nebo blůza s dlouhým rukávem, v některých disciplínách mívají jezdci přes kalhoty navlečené i dlouhé kožené pracovní nebo show chaps (dle disciplíny). Pokud jezdec používá ostruhy, musí být tyto také "kovbojské", tzn. s volně se protáčejícími ozubenými kolečky. Koně jsou předváděni s westernovým sedlem. Uzdění rovněž odpovídá tradici - při práci se používala jednoduchá páková udidla (při jednoručním vedení koně je možné druhou ruku využít k práci). Proto jsou šestiletí a starší koně vedeni jednoručně na páce, mladší koně bývají vedeni také obouručně buď na hackamore (bosalu), které je bez udidla, nebo na kroužkovém udidle.

A jaké že jsou dnešní westernové disciplíny? Královskou disciplínou, zařazenou i do Světových jezdeckých her, je reining. Škála dalších westernových soutěží je široká, u nás se jezdí western pleasure, trail, western horsemanship, western riding, superhorse, freestyle reining, barrel race a pole bending. Mladí jezdci mají také svou rychlostní disciplínu, kterou je stake race. Práci s dobytkem bychom mohli vidět v soutěžích team penning, cutting nebo working cow horse. Nejezdeckou předváděcí disciplínou je showmanship at halter.

Dále jsou oficiální hry - flag race, ribbon race, boot race, katalog race, keyhole race, Nez Perce stake race a rope race. Hry se od soutěží liší tím, že se v nich nedá získat mistrovský titul. Jedou se na čas. 

Pro chovatele amerických plemen koní je také významná disciplína halter. Ta se ovšem nevztahuje jen na westernové koně, jelikož quarteři, painti a appaloosy, pro které se disciplína vypisuje, nejsou zdaleka jenom koně na western.